začátek října 1982, kdesi v Československu

Tak jsem si koupila nový sešit v papírnictví a rozhodla se, že si OD TEĎ budu psát deník, když jsem seděla v lavici, Tomáš se mi díval přes rameno, jakože co to dělám, a já jsem mu řekla, že si začínám psát deník, protože každý den se toho tolik děje, a až to budu někdy někomu vyprávět tak by mi třeba nevěřil, a Tomáš mi řekl, že je to úplná blbost psát si deník, protože když ho někde nechám a někdo ho najde, tak mě vyhodí ze školy, leda že bych tam NEPSALA PRAVDU, a já jsem mu řekla, že teda PRAVDU tam ROZHODNĚ psát budu, a že jsou to moje myšlenky a moje názory a za ty mě nikdo trestat nesmí, natož vyhazovat ze školy. Tomáš řekl, že se teda pletu a ať si vzpomenu, co psali kluci v laboratoři na stroji, než jim to prófa sebral, a že mají ředitelskou důtku a že šerifa hovno zajímalo, že to jsou jejich názory.

Jenomže já nejsem tak blbá jako kluci v naší třídě a když jsem v labinách a mám dělat protokol z měření tak dělám protokol z měření a nepíšu tam věty jako: „Se Sovětským svazem na věčné časy, hlavně v posteli!“ nebo“ Buduj vlast, posílíš mír a nasereš sám sebe“, stejně si myslím, že to schytali hlavně kvůli tomu vtipu o Husákovi:

Jde soudruh Husák se soudružkou Husákovou po Václaváku, když kolem projde jedna moc pěkná slečna v minisukni. I Husák okřeje a odváží se otočit. V tom mu Husáková vrazí facku přes celej ksicht. Načež se otočí i ta slečna a vrazí mu hned druhou z druhé strany.
Husáková se však na ni oboří: „Co si to dovolujete, bít mi muže?”
Načež slečna odpoví: „Promiňte, já myslela, že už to začalo.”

Tak třeba dneska nám naše třídní domlouvala při ruštině, že jsme jedna z nejhorších tříd v prvním ročníku, které kdy měla, jsme na škole jen pár měsíců a už jsme se předvedli a že nejsme u ostatních profesorů dobře zapsaní a že se to s námi potáhne a jestli chceme odmaturovat, měli bychom se nad sebou zamyslet a sekat latinu, protože to jinak nedopadne dobře. Mluvila asi dvacet minut, což bylo fain, protože ruština krásně utekla a třídní nám nestačila dát tolik domácích úkolů jako obvykle, neb jsme tak tak probrali učivo, miluji, když chce působit jako naše mamka a vůbec jí to nejde.

Asi jí naštval ten incident v dílnách a to jsem Tomášovi taky řekla a on mi řekl, že za to vůbec nemohl, protože když ten hasící přístroj upustil, ventil se sám od sebe utrhnul a pak už nešel vypnout, a já jsem Tomášovi řekla, že alespoň nemusel celou dobu mířit proudem vody na profesora Krejčiříka, který byl ve finále mokrý jako myš a Tomáš se mě zeptal, jestli si myslím, že by bylo lepší, kdyby teda mířil na mě? A já jsem Tomášovi řekla, že vůbec nemusel ten hasící přístroj použít protože ty závěsy na oknech zase tak moc nehořely a kdyby Standa uměl používat ten hořák na ohýbání skla a neblbnul s ním, tak by ty závěsy nemusely vůbec chytnout a kdyby Krejčiřík nepronášel ten svůj sálodlouhej projev o tom jak je dnešní mládež zkažená a že naše třída je ta nejhorší, tak by si profesor Krejčiřík všimnul, že ty závěsy hoří a mohl je uhasit třeba jedním hrníčkem vody, protože jak říkám závěsy nehořely zas tak moc a vzít na ně hasící přístroj byla úplná blbina a to musí uznat i Tomáš, zvlášť když s tím hasičákem neuměl zacházet a utrhnul pojistný ventil no a pak bychom nebyli všichni mokří a nebyl by mokrý ani profesor Krejčiřík a nebyla by mokrá celá třída, ale všichni bychom byli stejně suchý jako Tomáš, suchý jako správný socialistický student střední průmyslové školy.

Když vešel šerif do dílen (řediteli školy se říká samozřejmě šerif, ale to všichni vědí, studenti říkají řediteli šerif a profesoři náš starý) zkontrolovat proč je u nás takový řev, nevěřil tomu, co viděl a ptal se Krejčiříka: „ Pro Boha, co se tu stalo Tondo?“ ale ten nebyl schopný mluvit (asi šok), jenom zvedal pravou ruku a zase jí pouštěl a zvedal a pouštěl ruku a vydával divný zvuk, něco jako : Hvouu….hvouuuuuuu. Šerif mu otcovsky položil ruku na rameno a přátelsky ho poplácal, a pak tu ruku zase rychle stáhnul protože měl mokrou dlaň a z Krejčiříka stříkala voda, některé z nás to hodně pobavilo a například já jsem se smála, jakože FAKT hodně a Krejčiřík vypadal, že nás chce všechny zabít, šerif vypadal, že by se k němu s chutí i přidal, ale ví, že nesmí. Řekl Krejčíříkovi: „Pojď Tondo, mám v kanclu vizoura.“

A nám šerif řekl, že za trest musíme zůstat v tom mokrém oblečení po zbytek vyučování a že máme vyřídit školníkovi, ať to tu uklidí a my jsme losovali, kdo zajde za školníkem, protože šerif je proti našemu školníkovi čajíček a bylo jasné, že tak lehce to u školníka neprojde a že školník bude hodně řvát. Vyhrál Stáňa, chudák! Školník řekl, že žádnou potopu za pitomé studenty řešit nebude a jedině jak Stáňovi může pomoci je kyblík a hadra. No co už.

Když jsme vešli do třídy, kde už na nás čekal matikář profesor Mikulenka, ten hned viděl, že z nás kape voda a zanecháváme mokré stopy na podlaze, vyvalil oči a začal ječet, že to je tedy vrchol, že všichni vypadáme jako bychom právě vylezli z kanálu, a že podle školního řádu máme do výuky chodit řádně upraveni a že všichni zůstaneme po škole a dostaneme tak zabrat, že nás ty legrácky přejdou, a že z něj nikdo debila dělat nebude. A František, řečený sladký Fero, mu řekl, že ve školním řádu nic není o tom, že musíme do hodiny chodit v suchých šatech, a že on Fero to ví, protože ten školní neřád četl (pochybuji, že ho četl a v jeho případě pochybuji, že vůbec umí číst). „Co jste to řekl?“ řval Mikulenka „Neřád jste tady jedině vy!“ A to už Alena nevydržela a řekla Mikulenkovi, že jsme tu na VÝSLOVNÝ příkaz šerifa (ona samozřejmě řekla ředitele), a bylo vidět, že o tom Mikulenka chvilku přemýšlí, protože Alenka je milá, hodná holka s modrýma očima a hóóóódně krátkou sukýnkou, která se jí v tu chvíli lepila k nožkám a zadečku na který se Mikulenka stále díval a když zjistil, že víme, že se dívá Alence na zadek tak zčervenal ale nemohl si pomoci a díval se dál a došlo mu, že Alenka asi neměla důvod mu lhát, protože proč by jinak šla do hodiny s rozmazanou řasenkou a splihlou trvalou, nicméně Mikulenka nechápal, proč by šerif chtěl, aby studenti chodili po škole mokří a kapala z nich voda, tak usoudil, že to bude nějaká provokace a on se provokovat nenechá.

Mikulenka vystřelil ze třídy se slovy, že všechno má své meze a že i ředitel se musí chovat slušně ke svým podřízeným. Vrátil se za dvacet minut. Na očích a přitroublém úsměvu na jeho tváří bylo vidět, že těch vizourů bylo víc. „Kdo potupně pokropil toho hajzlíka Krejčiříka?“ koktavě se ptal. Všichni víme, že ti dva se nemají rádi, Krejčiřík je zarytý straník a předseda školní buňky KSČ na naší škole a Mikulenkova sestra emigrovala na západ, což pro Mikulenku znamenalo konec jeho slibně rozjeté kariéry vysokoškolského doktoranda, konec soukromých schůzek se sličnými vysokoškolačkami a sešup na úroveň středoškolského učitele na průmyslovce, kde je mnoho kluků a pomálu holek, pomálu sličných holek jako je třeba Alenka, a tak Tomáš byl nazván šikovným synkem a my všichni jsme sledovali škytajícího Mikulenku, jak se snaží vyřešit nějakou matematickou rovnici na tabuli, což se mu nepovedlo, zlomil několik kříd, jednou málem upadl a stejně tu rovnici nevyřešil, což zakončil škytnutím a mávnutím ruky. Pak naštěstí zazvonilo.

A je jasné, že tento den si chci zapamatovat a proto si musím psát deník, protože každý den se tu dějí prapodivné věci, které se na základce neděly, všem učitelům tu říkáme profesoři a ne soudruzi jako jsme jim říkali na základce a taky se tu zdraví dobrý den a ne čest práci, tedy my jsme spíš říkali četprci, a někteří profesoři nenosí oblek ale rifle a košile a vůbec…

Pro dnešek vše. PS: U oběda jsem viděla toho nejkrásnějšího kluka na světě!